Z historie Ettlova bělidla
Panství a město Vrchlabí se již od 17. století rozvíjelo jako středisko zpracování Inu, vlny,
výroby plátna a sukna. Postupně se zapojovalo do mezinárodního obchodu, jehož
předmětem byly různé druhy látek tkané z Iněné a vlněné příze. Jejich zušlechťování
prováděla od 2. poloviny 18. století bělidla, která využívala různým způsobem vodní síly řeky Labe.
Vznik bělidla
V Hořejším Vrchlabí vycházela na pravém břehu Labe tzv. mlýnská strouha, která směřovala do středu města, kde v době frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna (1624 —1634) poháněla vodní kola hutě ležící v samém středu města – později ji Morzinové – noví majitelé vrchlabského panství přeměnili na tažírnu drátu a roku 1732 prodali zpustlý objekt, který byl již dlouho v nečinnosti, měšťanovi Hansi Christianu Mahrle. U této mlýnské strouhy, v těsné blízkosti hranice města Vrchlabí a vsi Hořejší Vrchlabí, si roku 1822 v domě čp. 261, který patřil vdově Theresii Krausové, měšťané Anton a Karl Groh pronajali jednu komoru. Požádali vrchnost o souhlas, aby v ní mohli zřídit bělící místnost (Bleichstube) a současně aby v zahradě u domu mohli postavit z kamene valchu.
Za necelý rok však prodal Karl Groh celé bělidlo „se vším příslušenstvím“ Rudolfu Aebly, jehož předkové do Vrchlabí přišli patrně jako zástupci švýcarské firmy“ podnikající také ve Vídni, takřka současně získal Aebly také dům čp. 261 Theresie Krausové. Podle indikační skicy stabilního katastru sestávalo bělidlo ze dvou budov. První z nich ležela v těsné blízkosti mlýnské strouhy, která poháněla vodní kolo valchy. Ta však byla proti původnímu záměru Grohových postavena pouze ze dřeva. Valcha, poháněná vodním kolem, pracovala nejspíše jako stoupový mandl, kterým se drtily cizí příměsi ve vláknech plátna. Vodní kolo nehnala voda mlýnské strouhy, ale odbočného náhonu. Ten procházel budovou a ústil do Labe severně od kostela.
Parní revoluce ve Vrchlabí
Kromě sily vodního proudu se v 1. polovině 19. století začala používat k pohonu strojů v textilním průmyslu síla parních strojů, malé prvenství v zavádění těchto motorů průmyslové revoluce má naše město. První pokus o využití parního stroje V tehdejším bydžovském kraji, zahrnujícím valnou část severovýchodních Čech, se odehrál na vrchlabském bělidle Rudolfa Aebly. Odvážný podnikatel zakoupil r. 1837 parní stroj k pohonu mandlu a prostřednictvím vrchlabského magistrátu požádal o povolení zkoušek kotle. Provedl je profesor mechaniky a fyziky na stavovském technickém ústavu v Praze Karel Versin, který stanovil provozní podmínky, zejména tlak kotle.
Mandl a parní stroj byl instalován v druhé polovině roku 1841 již v zděné budově , ležící blíže k Labi. Když se provoz parního stroje, který byl do chodu uveden až roku 1859, ukázal jako příliš nákladný, nahradila jej roku 1840 vodní síla — do budovy přivedli vodní proud k pohonu vodního kola zvláštním náhonem z mlýnské strouhy.
Koupě podniku rodinou Ettel
Rudolf Aebly se pravděpodobně z dosud neznámých důvodů dostal do dluhů a jeho podnik byl prodán v dražbě. Stalo se tak asi roku 1855, kdy se jako vlastník bělidla objevil Wenzel Ettel, který následujícího roku získal i přádelnu bavlny v Dolním Vrchlabí (dnes budova Škodovky). Wenzel Ettel prodal roku 1881 bělidlo svému synovi Erhardu Josefovi Ettlovi. Kupní smlouva vypočítává předmět prodeje následovně: dům čp.261 s valchou sušárnou a zvláštním příslušenstvím a dále k tomu přináležejícími pozemky.
Rozšíření a modernizace
Když E. Ettel zemřel přešel koupí do vlastnictví Ettlova zetě, manžela Ettlovy dcery Marie|Adolfa Ouidena. Před 1.světovou válkou bylo její náplní bělení a upravování lněných látek. Tehdy zaměstnávala 25 dělníků. O zařízení bělidla se nedochovaly takřka žádné podrobné zprávy. Technický vývoj bělidla a zlepšování jeho provozu dokládají stavební plány. E. J. Ettel nechal přistavět k budově bělidla a valchy kotelnu s dvacet jedna metrů vysokým komínem. Měla zřejmě ohřívat vodu pro bělicí a další úpravárenské kádě. Významné změny také prodělala budova mandlu. Nejdříve k její severní straně přistavěl v roce 1904 vozovnu a stáj s bytem v patře pro kočího. Ještě výrazněji se do podoby mandlu promítlo jeho zvýšení o cele patro a další adaptace podle plánu, který vypracoval vrchlabský stavitel Friedrich Pilz v roce 1910.
Největší modernizací úpravárenského procesu pak asi znamenala stavba budovy pro tzv. plynový opalovací stroj při severní straně bělidla nad mlýnskou strouhou v roce 1911 podle záznamu v tzv. vodní knize z roku 1924 se v budově ležící u městské strouhy nacházela valcha, cylindrový mandl a škrobárenský stroj. Pohánělo je vodní kolo na spodní vodu vysoké 4,425 m a široké 2. 370 m. V druhé budově zušlechťoval tkaniny mandl — stroj, který je žehlil a hladil pod velkým tlakem. Ten do pohybu uvádělo vodní kolo, ovšem značně odlišného tvaru. Kolo o průměru 6.521 m a šířce 0.632 m poháněla tzv. střední voda.
Adolf Ouidenus zemřel roku 1930 a odkázal celý majetek v hodnotě asi 2 425 000 Kč své ženě Marii s povinností vyplatit z této částky podíl všem dětem. Na konci 2. světové války bylo bělidlo součásti firmy, která se nazývala Veřejná obchodní společnost E. Ettel. Vlastnili je Erhard a Agnes Ouidenus. Hlavním předmětem výroby bylo bílení a apretura bavlněného a lněného zboží a mandlování. V plně rozvinuté podobě, vycházíme-li z výše uvedených plánů bělidlo tvořily budovy valchy s vlastním bělidlem, objekt mandlu, v němž zřejmě také bylo několik bytů. Další stavbou byla dřevěná letní sušárna bílených látek stojící samostatně poněkud severněji. Jako zimní sušárna pak sloužila nástavba nad horním patrem mandlu . V 19. století byla nezbytnou součástí také tzv. bělící louka, na niž se plátěné látky vybělovaly působením slunečních paprsků a kropením (viz foto).
Již 1.října 1945 zahájilo provoz v mandlovně bělidla v čp. 260 družstvo Vodog — výrobní oděvní družstvo a obchod galanterií —, které se sem přestěhovalo z Valteřic. Národním správcem objektu zkonfiskovaného podle jednoho z tzv. Benešových dekretů byl jmenován František Martínek. Družstvo se roku 1961 sloučilo s družstvem Vkus v Jilemnici a roku 1980 (resp.1984) zaniklo.
Popis dobových fotografií
Ettlovo bělidlo a okolí na staré fotografii představuje město Vrchlabí v hlubokém a širokém záběru. V popředí zachycuje rozsáhlý areál Ettlova, později Ouidenova bělidla, založeného v roce 1823 (dnes firmy Malpona a Čerpadla Vrchlabí). Při dolním okraji snímku vidíme budovy vlastního bělidla a valchy a zimní sušárny. Na louce vpravo se vybělují přírodním způsobem, tj. působením slunečních paprsků, dlouhé véby plátna natažené na dřevěné kůlové konstrukci. Stará zástavba před loukou zmizela převrstvena postupně novými domy. Z levého okraje vstupuje do obrazu úzký dřevěný most, zničený při velké povodní roku 1882, nyní ocelový, který historicky odděluje město Vrchlabí a Hořejší Vrchlabí. Velká budova úhlového půdorysu vlevo ve středním plánu stojící na levém břehu Labe, dnes známá jako „dům hrůzy“, byla největší vrchlabskou barvírnou a tiskárnou látek, kterou před před první světovou válkou provozoval Heinrich Wendt. Ve velkém kamenném domě před mostem, otevřeném v přízemí dvěma výkladci do ulice, která se před rokem 1920 jmenovala Kaiser Josef Strasse (ulice císaře Josefa II., dnes Krkonošská) provozoval pekařství a hostinec Johann Schier. V pozadí se pak daleko jasněji než na první fotografii rýsují dvě tovární budovy. Pilzova tkalcovna na Lánovské (za autobusovým nádražím) a Jeriova přádelna v Nádražní ulici. A čtenář si také jisté povšimne, že vrchlabský zámek ještě čeká na svou přestavbu, která nahradí mansardové střechy nárožních věží střechami cibulovým.
Autorem fotografie je trutnovský fotograf A .C. Pitzek. Pochází z alba, které vytvořil pro
světovou výstavu ve Vídní roku 1873.
Miloslav Bartoš — verze 2 ledna 2009
