Aktuality

30.05.2017

20. vodohospodářská výstava

Ve dnech 23.5. až 25.5. jsme se společně s firmou Zehnder Pumpen zúčastnili výstavy v Letňanech.
13.01.2017

Pobočka v Mladé Boleslavi

Navštivte nás v Mladé Boleslavi. Otevřeno je pondělí až pátek 7:30 až 16:30.
Skiareál homole

Kontakty

VŠECHNY  KONTAKTY

ČERPADLA VRCHLABÍ s. r. o.
Sídlo: Krkonošská 1107, 543 01 Vrchlabí
Evidence: Zápis u KS v Hradci Králové oddíl C, vložka 20032

IČ: 260 11 727
DIČ: CZ26011727

Bankovní spojení: Česká spořitelna a.s., 4016560369/0800

GPS: 50°37'57.998"N, 15°36'19.563"E

Jednatel: Martin Auersvald

E- mail: auersvald@cerpadlavrchlabi.cz
www: www.cerpadlavrchlabi.cz
eshop: eshop.cerpadlavrchlabi.cz

Pobočka v Mladé Boleslavi
Jičínská 414
29301 Mladá Boleslav

Vedoucí pobočky:
Lenka Viková: mb@cerpadlavrchlabi.cz
Tel.+420 326 210 420
Mob. +420 733 747 736
QR_vizitka

Historie místa

Ettlovo bělidlo a okolí na staré fotografii:

 

z_historie

                                                                                                               sipka_nahoru

Vzácný snímek zachycuje město Vrchlabí v hlubokém a širokém záběru. V popředí (první budova hned nad šipkou) je rozsáhlý areál Ettltova, později Quidenova bělidla č.p. 261 založeného v roce 1823 (dnes firma ČERPADLA VRCHLABÍ s.r.o.).

Při dolním okraji snímku vidíme budovy vlastního bělidla, valchy a zimní sušárny. Na louce vpravo se vybělují přírodním způsobem, tj. působením slunečních paprsků, dlouhé véby plátna natažené na dřevěné kůlové konstrukci. Stará zástavba před loukou zmizela převrstvena postupně novými domy. Z levého okraje vstupuje do obrazu úzký dřevěný most, zničený při velké povodni roku 1882, nyní ocelový, který oddedávna odděluje město Vrchlabí a Hořejší Vrchlabí. Velká budova úhlového půdorysu vlevo ve středním plánu stojící na levém břehu Labe, dnes známá jako „dům hrůzy“, byla největší Vrchlabskou barvírnou a tiskárnou látek, kterou před první světovou válkou provozoval Heinrich Wendt. Ve velkém kamenném domě před mostem, otevřeném v přízemí dvěma výkladci do ulice, která se před rokem 1920 jmenovala Kaiser Josef Strasse (ulice císaře Josefa II., dnes Krkonošská) provozoval pekařství a hostinec Johann Schier. V pozadí se pak daleko jasněji rýsují dvě tovární budovy. Pilzova tkalcovna na Lánovské( za autobusovým nádražím) a Jeriova prádelna v Nádražní ulici. A čtenář si také si jistě povšimne, že vrchlabský zámek ještě čeká na svou přestavbu, která nahradí mansardové střechy nárožních věží střechami cibulovými.

 

Autorem fotografie je trutnovský fotograf A.C.Pitzek.

Pochází z alba, které vytvořil pro světovou výstavu ve Vídni roku 1873.

 

Z historie Ettlova bělidla:

Panství a město Vrchlabí se již od 17. století rozvíjelo jako středisko zpracování lnu, vlny, výroby plátna a sukna. Postupně se zapojovalo do mezinárodního obchodu, jehož předmětem byly různé druhy látek tkané z lněné a vlněné příze. Jejich zušlechťování prováděla od 2. pol. 18 století bělidla, která využívala různým způsobem vodní síly řeky Labe. V Hořejším Vrchlabí vycházela na pravém břehu Labe tzv. mlýnská strouha, která směřovala do středu města, kde v době frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna (1624-1634) poháněla vodní kola hutě ležící v samém středu města.

U této mlýnské strouhy, v těsné blízkosti hranice města Vrchlabí a vsi Hořejší Vrchlabí, si roku 1822 v domě č. p. 261, který patřil vdově Theresii Krausové, měšťané Anton a Karl Groh pronajali jednu komoru. Požádali vrchnost o souhlas, aby v ní mohli zřídit bělící místnost (Bleichstube) a současně aby v zahradě u domu mohli postavit z kamene valchu. Za necelý rok však prodal Karl Groh celé bělidlo Rudolfu Aebly, jehož předkové do Vrchlabí přišli patrně jako zástupci švýcarské firmy podnikající také ve Vídni. Takřka současně získal Aebly také dům čp. 261 Theresie Krausové. Podle indikační skici stabilního katastru sestávalo bělidlo ze dvou budov. První z nich ležela v těsné blízkosti mlýnské strouhy, která poháněla mlýnské kolo valchy. Ta však byla proti původnímu záměru Grohových postavena pouze ze dřeva. Valcha, poháněná vodním kolem, pracovala nejspíše jako sloupový mandl, kterým se drtily cizí příměsi ve vláknech plátna. Vodní kolo nehnala voda mlýnské strouhy, ale odbočného náhonu. Ten procházel budovou a ústil do Labe severně od kostela. Kromě síly vodního proudu se v 1. pol. 19. století začala používat k pohonu strojů v textilním průmyslu síla parních strojů. Malé prvenství v zavádění těchto motorů průmyslové revoluce má naše město. První pokus o využití parního stroje v tehdejším bydžovském kraji, zahrnující valnou část severovýchodních Čech, se odehrál na vrchlabském bělidle Rudolfa Aebly. Odvážný podnikatel zakoupil r. 1837 parní stroj k pohonu mandlu a prostřednictvím vrchlabského magistrátu požádal o povolení zkoušek kotle. Provedl je profesor mechaniky a fyziky na stavovském technickém ústavu v Praze Karel Versin, který stanovil provozní podmínky, zejména tlak kotle. Mandl a parní stroj byl instalován v druhé, roku 1841 již zděné budově, ležící blíže k Labi. Když se provozu parního stroje, který byl do chodu uveden až roku 1839, ukázal jako příliš nákladný, nahradila jej roku 1840 vodní síla – do budovy přivedli vodní proud k pohonu vodního kola zvláštním náhonem z mlýnské strouhy.

Rudolf Aebly se pravděpodobně z dosud neznámých důvodů dostal do dluhů a jeho podnik byl prodán v dražbě. Stalo se tak asi roku 1855, kdy se jako vlastník bělidla objevil Wenzel Ettel, který následujícího roku získal i přádelnu bavlny v Dolním Vrchlabí (dnes budova Škodovky). Wenzel Ettel prodal roku 1881 bělidlo svému synovi Eduardu Josefovi Ettlovi. Když E. J. Ettel zemřel, přešel koupí do vlastnictví Ettlova zetě, manželka Ettlovy dcery Marie Adolfa Quidena. Před 1. světovou válkou bylo její náplní bělení a upravování lněných látek. Tehdy zaměstnávala 25 dělníků. O zařízení bělidla senedochovaly takřka žádné podrobné zprávy. Technický vývoj bělidla a zlepšování jeho provozu dokládají stavební plány. E. J. Ettel nechal přistavět k budově bělidla a valchy kotelnu s 21 m vysokým komínem. Měla zřejmě ohřívat vodu pro bělící a další úpravárenské kádě. Významné změny také prodělala budova mandlu. Nejdříve k její severní straně přistavěli v roce1904 vozovnu a stáj s bytem v patře pro kočího.Ještě výrazněji se do podoby mandlu promítlo jeho zvýšení o celé patro a další adaptace podle plánu, který vypracoval vrchlabský stavitel Friedrich Pilz v roce1910.Největší modernizaci úpravárenského procesu pak asi znamenala stavba budovy pro tzv.plynový opalovací stroj při severní straně bělidla nad mlýnskou strouhou v roce 1911. Podle záznamu v tzv. vodní knize z roku 1924 se v budově ležící u městské strouhy nacházela valcha, cylindrový mandl a škrobárenský stroj. Pohánělo je vodní kolo na spodní vodu vysoké 4,425 m a široké 2,370 m. V druhé budově zušlechťoval tkaniny mandl – stroj, který je žehlil a hladil pod velkým tlakem. I ten do pohybu uvádělo vodní kolo, ovšem značně odlišného tvaru. Kolo o průměru 6,321 m a šířce 0,632 m poháněla tzv. střední voda. Adolf Quidenus zemřel roku 1930 a odkázal celý majetek v hodnotě asi 2.425.000 Kč své ženě Marii s povinnostmi vyplatit z této částky podíl všem dětem. Na konci 2. sv. války bylo bělidlo součástí firmy, která se nazývala Veřejná obchodní společnost E. J. Ettel. Vlastnili je Erhard a Agnes Quidenus. Hlavním předmětem výroby bylo bílení a apretura bavlněného a lněného zboží a mandlování. V plně rozvinuté formě, vycházíme-li z výše uvedených plánů, bělidlo tvořily budovy valchy s vlastním bělidlem, objekt mandlu, v němž zřejmě také bylo několik bytů. Další stavbou byla dřevěná letní sušárna bílení látek stojící samostatně poněkud severněji. Jako zimní sušárna pak sloužila nástavba nad horním patrem mandlu. V 19. stol. byla nezbytnou součástí také tzv. bělící louka, na níž se plátěné látky vybělovaly působením slunečních paprsků a kropením (viz foto). Již 1. října 1945 zahájilo provoz v mandlovně bělidla v čp. 260 družstvo Vodog – výrobní oděvní družstvo a obchod galantérií, které se sem přestěhovalo z Valteřic. Národním správcem objektu zkonfiskovaného podle jednoho z tzv. Benešových dekretů byl jmenován František Martínek. Družstvo se roku 1961 sloučilo s družstvem Vkus v Jilemnici a roku 1980 (resp. 1984) zaniklo.

 

Miloslav Bartoš – verze 2. ledna 2009

TUV SUD

Kontaktujte nás

Designed by Xantipa Agency